Úzkost vás může úplně ovládnout. Jak poznat, kdy navštívit odborníka?

Co je to vlastně úzkostná porucha? Podstatou úzkostné poruchy je emoce strachu. Tato emoce je sama o sobě velmi důležitá, protože přímo podmiňuje naši schopnost přežít. Bez pocitu strachu bychom patrně např. skákali ze skály, protože by nás zajímalo, jak se cítí při letu ptáci. V určité chvíli však může strach nabýt takového rozměru, že nás již nechrání, ale znehodnocuje náš život. Jak tedy poznáme, kdy se jedná ještě o běžnou úzkost a kdy bychom již měli vyhledat odborníka?

Kdy bychom již měli vyhledat odborníka?

Úzkostnou poruchu můžeme diagnostikovat tehdy, pokud strach ovládne naši mysl natolik, že nám významněji naruší naši životní svobodu. Existují různé typy úzkostných poruch. Člověk, který trpí tzv. agorafobií, přestává být schopen chodit na místa, na něž bych chodil měl či chtěl.

Sociální fobie brání ve svobodném sociálním kontaktu, obsedantně kompulsivní porucha je typická obsesivním strachem např. z infekce a nutí postiženého opakovaně vykonávat určité rituály. Při panické úzkosti se často objevuje masivní úzkost z tělesné nebo duševní nemoci, ze smrti nebo ze zešílení.

Úzkostných poruch je celá řada a definují se podle specifika oblasti obav. Je běžné, že se tyto oblasti začnou postupně rozšiřovat a prolínat se. Generalizovaná úzkostná porucha pak negativně ovládne v podstatě celou naši myšlenkovou kapacitu.

Společným znakem všech úzkostných poruch zůstává výše zmíněné omezení životní svobody a s ním spojená, postupně vzrůstající izolace trpícího.

Úzkost je strach bez předmětu

Dalším kritériem úzkostné poruchy je difúzní vnímání emoce strachu. Říká se, že úzkost je v podstatě strach bez předmětu. Je to všudypřítomný, svazující pocit, který postupně ovládá čím dál tím větší části našeho vnitřního života. Pro naši mysl není přirozené zažívat strach bez předmětu, proto tento pocit racionalizujeme a přidáváme mu konkrétní objekty. Mám-li např. patologickou úzkost z toho, že sociálně selžu, budu přizpůsobovat své myšlení tomu, abych nalézal konkrétní příležitosti svého selhání. Může to být např. plánované setkání s rodiči mé přítelkyně. Pokud se obávané situaci vyhnu nebo jí s pomocí nějakého zajištění zvládnu, úzkost nepomine a stres ustoupí pouze přechodně. Úzkostná mysl si automaticky vytvoří další konkrétní předmět obav. Tím se liší patologická úzkost od strachu, který např. většina studentů zažívá před státními zkouškami a který se po zvládnutí situace trvale rozplyne. Úzkostné myšlenky jsou vtíravé a jsme nuceni jim věnovat nadměrnou část naší pozornosti. Proto lze říci, že úzkostná poruchu okrádá postiženého nejen o svobodu v oblasti vnějších aktivit, nýbrž i v oblasti vnitřního, duševního života. Obsesivní myšlenky jsou nesmírně energeticky náročné. Je přirozené, že vyčerpaná psychika ztrácí kapacitu na to, abychom se byli schopni radovat, motivovat, nadchnout se pro něco, být kreativní apod.

Neodkládejte návštěvu odborníka

Úzkostnou poruchu lze dále diagnostikovat podle doprovodných somatických a fyziologických změn. Pokud pociťujeme úzkost a zároveň dochází i k nepříjemným tělesným reakcím (bušení srdce, stažení hrdla, tlak na hrudi, sucho v ústech, brnění končetin a mnoho dalších), je zjevné, že bychom návštěvu odborníka neměli odkládat.

Neléčená úzkostná porucha má bohužel tendenci se zhoršovat a přivádět postiženému stále větší tělesné i duševní utrpení. Obecně lze ale říci, že úzkostné poruchy jsou pomocí moderní psychoterapie velmi dobře zvládnutelné. Na základě studií bylo potvrzeno, že metodou první volby je kognitivně-behaviorální terapie, kterou lze v těžších případech podpořit i šetrnou farmakoterapií. Podobně jako u řady dalších psychických poruch platí jednoduché pravidlo: čím dříve s léčbou začneme, tím jednodušší, kratší a efektivnější bývá.