Bludný kruh alkoholismu – deník alkoholika 4. část

Pan Jiří K. trpěl chronickým alkoholismem. Přesto dokázal svojí závislost porazit a abstinuje již déle než dvacet let. Navíc patří k těm, kteří se za svůj problém nestydí, neskrývají ho a jsou ochotni se k němu hlásit. Je to dobře, protože zvládnout závislost je věc, na kterou by měl být každý hrdý. Hodnotu člověka totiž netvoří jeho chyby, slabosti a pády, nýbrž to, jak se dokáže se všemi životními těžkostmi vyrovnat.

Svůj boj začal popisovat zcela otevřeně, s pokorou a skromností. Jeho příběh je inspirací pro mnohé, kteří cítí, že jsou závislostí na alkoholu ohroženi. Přesto se nemohou odhodlat začít a možná už ani nevěří, že to jde. Jiřího text dodává naději, že změna je možná, i když se ocitněme na dně. Popisuje i mnoho obtížných situací a návodů, jak se s nimi vypořádat. Děkujeme Jiřímu K., že se podělil o svůj příběh s mnoha dalšími lidmi – pro někoho to možná bude impuls k tomu, že o léčbě svého problému začne minimálně uvažovat. Text budeme publikovat po částech

Léčba alkoholismu, skupinová psychoterapie

V tento den jsem absolvoval první skupinovou terapii, tzv. kolečko. Asi jsem očekával nějaký zázrak v tom slova smyslu – teď jsem tady a udělejte něco se mnou. Stále jsem se cítil „chytrý“. Ne ovšem v tom smyslu, že já jsem chytrý a ostatní ne, ale v tom, že jsem nevěřil, že mi někdo může pomoci. Myslel jsem si, že to musím zvládnout sám, že jsem k tomu pověřen pouze já. I v pořadí důležitosti jsem doposud svůj problém nechával v pozadí.

Moje matka to pořadí pochopila, a proto mě přesvědčoval k ústavní léčbě. Pomalu jsem se k této variantě začal klonit.

Skupinovou terapii jsem zatím „nebral“, připadalo mi to celé jakési neplodné. Toto vyplývalo z mé nezkušenosti a z mé snahy o individualitu.

Jinak jsem začal pociťovat výhody celé komunity. Pominu – li ty lidi, kteří mě nezajímali, mohl jsem si popovídat s těmi, kteří na tom byli stejně. Výhodou bylo, že jsme si nemuseli sami před sebou nic nalhávat. Tyto rozhovory byly pro mne uvolňující a poučné. Velmi jsem se začal klonit k tomu, že přijmu ústavní léčbu.

Léčba závislosti na alkoholu – kdy se rozhodnout pro hospitalizaci?

21.8.1996

Návštěva matky a manželky. Manželka se pomalu uklidňuje, což je pro mne dobré. Rozhodl jsem se zítra požádat pana primáře o ústavní léčbu!!! Myslím, že jsem schopen naslouchat jiným a dělat si závěry i poučení, protože toto bylo mým povoláním celých 22 let mojí řídící práce, kdy jsem řídil i stovky lidí.

Jinak zvyšování fyzické kondice ráno 4 kola běhu, večer 5 kol.

Dospěl jsem k tomu, že svou situaci a svůj stav nezvládnu sám, ale že potřebuji pomoc. A tu jsem cítil, že mi můžou dát v léčebně. Z jednání personálu jsem vycítil, že jsou to lidé, kteří tuto práci nedělají rutinně, ale že mají zájem pomoci. A to, si myslím, že jde. Opět musím konstatovat, že okamžik rozhodnutí pro mě nebyl tíživý, ale že jsem pocítil jakési ulehčení.

V tomto okamžiku došlo u mne k definitivnímu rozhodnutí po zvážení všech dalších alternativ. Nastala u mne úleva a jakýsi zvrat, který psycholožka nedovedla hned pochopit a nevěřila mému rozhodnutí a přesvědčení. Ale takový jsem já – prostě beran. Ale přesto musím kriticky říct, že jsem si připadal strašně chytrý, co se týká léčení. Jako kdybych byl schopen všem odborníkům poradit jak na to.

A myslím si, že jsem tímto postojem rozhodně musel jít některým lidem ze zdravotnického personálu pěkně na nervy. Teď zpětně to mohu říct, protože jsem to už dovedl probrat sám se sebou. Ale i přesto ve mě začala zakořeňovat myšlenka trvalé abstinence. Ještě stále jsem byl ale zmatený myšlenkou, že bych už nikdy neměl pít. Prostě chtěl jsem, ale nevěděl jak. A to byl velký zmatek v duši.

Skupinová terapie je velkou podporou

22.8.1996

Pohovor s vámi mi velmi pomohl. Chci účelněji vyplňovat svůj volný čas, kterého je tady dost. Například studiem angličtiny a každodenním opakování ranních a večerních běhů s postupným přidáváním a odpolední hodinové posilování. Dnešní terapeutické sezení jsem vnímal pozitivně.

Pohovořil jsem si s psycholožkou a požádal o ústavní léčbu. Paní doktorka mě velmi vyhovovala, protože byla vůči mně poměrně dost tvrdá. Dodnes ji vděčím za mnohé a v i současné době mě dovede někdy tzv. „střihnout“. Obdivuji ji za to, že i když má na starosti velké množství pacientů, dovede najít cestu ke každému a na každého. U mě platí ostřejší přístup. Je faktem, že jsem se jí snažil vždy „poctivě“ oponovat.

Je s podivem, že toto všechno musí personál snášet a hlavně vydržet. Jsou jediní, kteří alkoholika dovedou pochopit, chtějí mu pomoci a hlavně ví, jak. Drtivá většina lidí tyto tři vlastnosti najednou nemá. Je to obdivuhodné a myslím si, že to málo lidí dovede ohodnotit. Opět musím konstatovat, že jsem měl v této fázi dojem, že mým rozhodnutím o léčení se všechno v metodice odvykání změní a že já budu ten, kdo zavede nové metody.

Směšné – teď už to vím také. Faktem je, že jsem byl pro ně zcela obyčejným, nevyjímečným a normálním a l k o h o l i k e m. Nic míň a nic víc.

23.8.1996

Požádal jsem pana primáře o ústavní léčbu. Dá se říci, že se mi v té chvíli ulevilo. Navíc s tímto souhlasí celá moje rodina a bere to jako moji pevnou vůli se dostat z této prohnilé závislosti. Jinak nechci zachovat pouze svou šedou kůru mozkovou, protože tu má každá opice či jiný živočich, ale aktivní mozkové buňky, které umožňují myšlení, schopnost kombinovat, naučení se novým věcem atd.

Opět denní obvyklý fyzický výcvik.

Na každotýdenní vizitě jsem požádal pana primáře o ústavní léčbu. V tomto okamžiku jsem si myslel, že je všechno hotovo a v pořádku. Ani toto rozhodnutí jsem neudělal pro sebe, ale kvůli rodině. To znamená, že jsem nebyl správně nasměrován a pokud bych takto šel dál na svou závislost, nemělo by to kladný průběh a hlavně výsledek. Je faktem, že jsem tehdy cítil, že jsem udělal vše, co jsem mohl a cítil jsem se jako vítěz. To byl velmi chybný postoj. Pokud bych v tomto okamžiku opustil léčbu, spadl bych do problému opět. Chtěl jsem se dostat ze závislosti, ale nevěděl jak a stále jsem nechápal, že bych už v životě neměl pít.

Mohl bych říct, že toto je velký problém velké části pacientů. I přesto, že na přednáškách nám byl vysvětlován mechanismus závislosti, je velké množství pacientů přesvědčeno, že stačí 2 – 5 let abstinovat a potom je možné sem tam něco vypít, tzn. kontrolovaně pít. Je to zřejmě dáno tím, že člověk těžko přijímá zákazy i ty, které si sám dal. Navíc si spíše vybavuje chvíle s alkoholem strávené, kdy mu bylo dobře a ty zlé rád zapomene.

Mechanismus je stejný jak u vzpomínek na vojnu. Když se sejdou chlapi, tak obyčejně vždy hovor sklouzne na příhody z vojny. A je to příjemné vzpomínání. Ale už každý zapomene, že ho ta vojna každým dnem štvala a že počítal každý den, kdy měl odejít do civilu. A tak je to i s alkoholem. Přesně podle hesla „Dobrý sluha, ale špatný pán“.

Upřímné rozhovory o problémech s pitím

24.8.1996

Pohovor s přáteli o našich závislostech. Zajímavý zážitek i s pokusy o zjištění příčin.

Jedním z významných prostředků k potlačení závislosti je mimo obvyklé léčení i kontakt s pacienty, to je život v komunitě. Mě osobně to přineslo hodně.

Bylo nás asi 10 – 15 pacientů ze 40, kteří si velmi dobře rozuměli a dovedli si o sobě popovídat bez skrupulí. Tady neplatilo žádné vymlouvání nebo omlouvání. Pokud někdo měl náznak na něco takového, obvyklá odpověď byla: „Aha, ty tu nejsi kvůli alkoholu, ty jsi tady s očima“. A není to soužití jenom s přáteli, ale soužití s lidmi, kteří tě nemají rádi, jsi jim nesympatický. I to je třeba prožít a vyrovnat se s tím. Protože pobyt v léčebně pouze s přáteli je tzv. „skleníkový“. Dalo by se říct, že tito lidé i zdravotnický personál jsou ti, kteří ti rozumí, chápou tvůj problém a hlavně chtějí ti pomoci. Což zcela neplatí po opuštění léčebny.

Tam jsi najednou uprostřed lidí, kterým si z velké části lhostejný, z malé části čekají na tvůj další úlet (někdy s radostí), a s další větší části, která tě přísně sleduje a kontroluje. A ti, kteří ti chtějí pomoci, tvoří velmi malou část. A zcela nepatrná část lidí tě chápe a rozumí. To znamená, že reprezentativní vzorek lidí v léčebně a v tzv. civilu je zcela jiný a představuje jistý šok pro nepřipraveného.

Takto nepřipravený člověk pak očekává automaticky pomoc od okolí. A pokud ji nedostane, je těžce zklamán a uchýlí si opět k alkoholu. Tím nahraje velké části svého okolí a kruh se tzv. uzavře. Je třeba nebrat léčebnu jako úkryt, nebo skleník a sám se iniciativně zapojit do systému léčby. Stát a čekat, že mě někdo vyléčí, je jenom oddálení dalšího pití.

Velmi smutné je to, že to někteří pacienti pochopí až po odchodu z léčení. Dobu strávenou v léčebně je třeba využít beze zbytku. Aktivně se zapojit do systému léčby, dodržovat program a stanovit si svůj doplňující program, kterým se budu zaměstnávat.