Kde končí únava a začíná syndrom vyhoření?

Cítím se vyhořelý, v práci už to nezvládám. Všichni zákazníci už mě štvou, nejraději bych jim hned po ránu vynadal a obchod zavřel. Jsem na mateřské dovolené, miminko jsem si strašně přála, stydím se za to, že mi chvílemi fakt leze na nervy. Podobné věty slýcháme od svých blízkých často. Zdá se tedy, že syndrom vyhoření je v dnešní hektické době masovým jevem. U výše uvedených vyjádření se však může jednat jen o přirozené naštvání na práci, která mě nudí, nenaplňuje mě nebo jí momentálně nezvládám. Může se také jednat o běžnou únavu, kterou ještě nelze diagnostikovat jako Syndrom vyhoření. Kde je tedy hranice mezi běžným vyčerpáním, zklamáním z práce a skutečným Burnout syndromem?

Syndrom vyhoření

Termín Syndrom vyhoření použil poprvé v sedmdesátých letech minulého století americký psychiatr Herbert Freudenberger. Jako příčinu Burnout syndromu uvádí přílišné pracovní vytížení, které je spojené s vysokými ideály. Tuto značně zjednodušující definici syndromu vyhoření stanovil Freudenberger patrně proto, že se sám s tímto jevem setkával především u tzv. pomáhajících profesí. Dnes již víme, že vyhořet může stejně dobře lékař, jako pečlivá maminka na mateřské dovolené či příliš horlivý student.

Příčinou Syndromu vyhoření je naprosté psychické vyčerpání, k němuž dochází kumulací tzv. vnitřního stresu. Vnější, poplachový stres, který je přímou reakcí na vnější stresory, je zcela přirozený. Může být dokonce motivující a aktivující.

Úroveň vnějšího stresu vrůstá a klesá, a to v návaznosti na vznik a zánik určité stresové situace. Vnitřní stres není na vnějších okolnostech přímo závislý. Vzniká v důsledku určitých vyčerpávajících vzorců myšlení, jimiž se k prožité stresové situaci vztahujeme, oživujeme ji, přísně posuzujeme naši reakci, přemýšlíme s obavami nad jejími možnými nebezpečnými důsledky apod. Vnitřní stres si tedy vytváříme podvědomými a hluboce zažitými mechanismy našeho myšlení.

Je jasné, že člověk, který je orientován na maximální osobní výkon, bude stres spojený s nějakým dílčím pracovním neúspěchem snášet mnohem hůře, nežli člověk, jehož prioritou je např. rozvíjení svého morálního potenciálu.

Vyhoření vám vezme psychickou energii na změnu

Kde je tedy ona hranice mezi běžnou únavou, popř. oprávněnou deziluzí z nudné nebo stresující práce a skutečným vyhořením? Pro syndrom vyhoření je typické především vyčerpání. Běžnou únavu lze zvládnout pomocí dostatečného spánku, rekreačních aktivit či krátké nebo delší dovolené. Člověk trpící Burnout syndromem je vyčerpán psychicky i fyzicky. Aktivní odpočinek či spánek mu nepřináší úlevu. Častým přidruženým problémem je navíc porucha spánku, buď hypersomnie (nadměrná potřeba spánku) nebo insomnie (neschopnost navodit přiměřeně dlouhý spánek). Na aktivní odpočinek ve formě sportu nebo dalších koníčků mu nezbývají síly. Fyzické vyčerpání se často projevuje poruchami imunity.

Běžné naštvání na práci, kterou jsme si představovali jinak, lze vyřešit např. změnou pracovního zařazení či profese. Vyhořelý člověk však nemá psychickou energii na změnu. Je typické, že práce, ke které má v současnosti odpor, ho dříve velmi bavila a naplňovala. Pociťuje naprostý nedostatek motivace, nadšení i kreativity. Zhoršují se i určité kognitivní funkce, jako je pozornost, soustředění a krátkodobá paměť. Celkově dochází k patrnému snížení výkonnosti.

Vyhoření není deprese

Burnout syndrom nelze ztotožňovat s depresí, i když jsou mnohé symptomy podobné a je bohužel velmi časté, že neléčený Syndrom vyhoření do stavu deprese přechází.

Pro depresi je typický pocit univerzální a nekončící beznaděje, který je často spjat se sebevražednými myšlenkami. V případě Syndromu vyhoření nejsou suicidální sklony běžné a příznačná není ani bolestně ostrá emoce zoufalosti.

Jde spíše o pocit zmíněné vyčerpanosti, nechuti, demotivace a neradosti. Syndrom vyhoření je onemocnění, které patří do spektra stresových poruch.

V sousedním Německu existuje řada klinik, které se specializují výhradně na tento problém a léčba Syndromu vyhoření je hrazena z prostředků zdravotního pojištění.

Bohužel se totiž jedná o onemocnění, které se podílí na pracovní neschopnost čím dál tím větší měrou.

Rozhodně by se příznaky Burnout syndromu neměly přehlížet a bagatelizovat. Včasná návštěva odborníka a vhodná psychoterapie, spojená s tzv. kognitivní relaxací, přináší dlouhodobou úlevu.