Příběh klientky: Záchvatovité přejídání jako nejčastější porucha příjmu potravy

Na svoje dětství vzpomínám vždy jako na nejkrásnější období života, ale na rozdíl od ostatních lidí jsou moje vzpomínky idylické hlavně proto, že jsem tenkrát ještě netrpěla závislostí na jídle.

Můj boj s psychogenním přejídáním

Dlouhou dobu jsem se za to hrozně styděla a skrývala to přede všemi, i před svými nejbližšími. Nyní, když už jsem na cestě za uzdravením, už to nechci dál tajit. Trpím poruchou příjmu potravy – psychogenním přejídáním. Sama jsem dlouho nevěděla, že něco takového existuje a myslela jsem si, že si jen nedokážu poručit a že jsem v tom úplně sama. Proto také chci sdílet svůj příběh, aby se více lidí dozvědělo, že psychogenní přejídání je nemoc, za kterou se skrývá většinou něco úplně jiného, než nedostatek pevné vůle. A hlavně, že se tato nemoc dá léčit.

Za psychogenní přejídání se většina lidí stydí a časem si vytvoří důmyslné strategie, jak záchvaty přejídání skrývat před svým okolím: před rodiči, spolubydlícími nebo partnerem. Já jsem to měla úplně stejně.

Můj bludný kruh závislosti na jídle začal v pubertě

Začalo to klasicky v pubertě touhou po hezčím, hubenějším, pevnějším, dokonalejším těle. Střídala se u mě období přísných diet s obdobími relativního klidu, kdy jsem se ale vždy za každé sousto „nezdravého“ jídla cítila provinile. Na výšce se mi pak hubnutí konečně začalo dařit a já konečně měla pocit, že se mi vše daří: pravidelně jsem cvičila, jedla málo a zdravě, našla jsem si přítele a známky ve škole mi dělaly jen radost. Připadala jsem si silná a všechno bylo fajn, ale to jsem ale netušila, jak křehká je moje zdánlivá rovnováha.

Porucha příjmu potravy často naplno vypukne, když zažijeme něco bolestného

Po jedné nešťastné hádce mě přítel opustil. Tenkrát jsem si byla jistá, že je to kvůli někomu krásnějšímu, štíhlejšímu. Začala jsem cvičit a hubnout o to víc a chvíli se to dařilo. Časem jsem ale nedokázala myslet na nic jiného, než co zdravého si uvařím, jak dlouho budu cvičit a na jakou partii se zaměřím, kolik jsem asi zhubla, jestli jsem neměla moc velkou snídani. Škola a společenský život šly stranou. A pak mě vyhodili od jedné zkoušky, vyučující se mi při tom dokonce trochu vysmál. A to bylo dost. Už jsem to nevydržela.

Šla jsem se vybrečet na záchod, ale jediné, na co jsem dokázala myslet, bylo jídlo, co si koupím po cestě domů. To jsem také udělala. Pamatuji se na ten moment úplně jasně, řekla jsem si, že na všechno kašlu, šla do obchodu a nakupovala hlava nehlava všechno, co jsem si předtím zakazovala – zmrzlinu, pizzu, sušenky, dokonce i gumové medvídky. Po cestě z obchodu jsem myslela jen na to, jak to do sebe všechno nacpu. A to jsem pak doma udělala, všechno jsem do sebe hrozně rychle naházela jako ve snu.

A bylo mi hrozně. Cítila jsem se hrozně plná, ale hlavně jsem cítila naprosté znechucení a opovržení sama nad sebou. Říkala jsem si, co se to právě stalo? Opravdu jsem toho do sebe nacpala tolik? Proč, kde je moje morálka, moje motivace? A pak jsem si řekla, že se to už nikdy nestane a že si druhý den dám půst.

Záchvatovité přejídání se stalo drogou

Jenže podobných epizod se od té doby odehrálo snad milion. Vždycky jsem se pevně držela, přes den jedla zdravě a málo a večer pak přišly hody, noční přejídání v kuchyni, záchvaty jedení. Dokonce jsem si to vše občas už přes den plánovala jako vytoužené chvilky opravdové radosti a uvolnění. Zároveň jsem se za svoje přejídání hrozně styděla a před ostatními jsem ho vždy pečlivě skrývala. Před kolegy jsem jedla jen výjimečně, nedojídala jsem porce, vyhýbala jsem se akcím s velkým množstvím jídla, bála jsem se, že se neudržím. Když jsem totiž začala jíst, když na mě přišel záchvat, nedokázala jsem skončit. Nakonec jsem ani necítila chuť jídla, jedla jsem páté přes deváté, dokud jsem nebyla plná k prasknutí, a to doslova. Občas jsem po jídle i brečela bolestí, vzteky a opovržením nad sama sebou.

Nakonec jsem si našla nového přítele a nastěhovala se k němu, což pro moje přejídání představovalo určitou překážku. V té době už mi bylo jasné, že se mnou není něco v pořádku, ale o diagnóze psychogenního přejídání jsem ještě nevěděla a měla jsem prostě pocit, že jsem hnusná a slabá a divná. Dost jsem se tenkrát nenáviděla. Ale nový přítel se ke mně choval moc hezky a já měla opravdovou naději, že před ním dokážu svoji poruchu skrývat, nebo že se díky němu i konečně „udržím na uzdě“. A chvíli to tak taky fungovalo. Ale pak začalo všechno od znova, jen jsem to zprvu musela rafinovaněji utajovat. Přejídala jsem se v noci, když přítel spal, nebo když byl venku s přáteli. Chodila jsem naschvál dřív domů, nebo jsem si dokonce vzala nemocenskou v práci, abych mohla jíst.

Cesta ke svobodě začíná pravdou

Přítel na to samozřejmě nakonec přišel, ale k mému překvapení se zachoval úplně jinak, než jsem čekala. Měl obrovské pochopení a nepohlížel na mě s odporem, jako jsem na sebe pohlížela já. Vysvětlil mi, že pokud sama nejsem se svým chováním spokojená, neměla bych ho skrývat a tajit, ale měla bych se tomu problému postavit čelem a začít ho řešit.

Dlouze jsme se o tom bavili, o mých problémech se sebevědomím, o mém studu a pocitech méněcennosti, o mé potřebě se všem zalíbit a nervozitě z cizích lidí. Nakonec jsme dospěli k tomu, že se sice můžu snažit vyřešit problém psychogenního přejídání sama, ale že by bylo rozumnější se na tu cestu vydat s pomocí odborníka, který přesně diagnostikuje příčiny mých záchvatů.

Poruchy příjmu potravy lze léčit

Přítel mi pomohl objednat s na první schůzku v centru AdiCare. A musím říct, že od té doby se můj život obrátil výrazně lepším směrem. Ani jsem si neuvědomovala, v jaké pasti jsem se ocitla, jak uvolňující pocit je, být upřímná ke svému okolí a nemuset se neustále cítit provinile. Moje záchvaty samozřejmě neodešly samy od sebe, musím na sobě pracovat. Zároveň však vidím, jak mě terapie posouvá i v mnoha jiných směrech. Hlavně mi díky paní terapeutce došlo, že to není jen problém nedostatku vůle a že řešení není jednoduché „poručit si“. Došlo mi, že moje výchova byla často dost tvrdá a v naší rodině nikdy nebylo moc prostoru pro pochopení lidských chyb. Díky poradně AdiCare teď můžu pracovat sama na sobě a také na tom, abych neopakovala chyby svých rodičů, ale abych se rozvíjela a aby můj vztah k jídlu byl konečně jednou bezbolestný.