Úzkostné poruchy úspěšných aneb Syndrom podvodníka

Strach se od úzkosti liší. Předmět našeho strachu je reálný a poměrně dobře ohraničený. Pokud se předmět našich obav rozplyne, ustává i pocit strachu. Mám strach, že pokud půjdu v noci parkem, může mne někdo přepadnout. Mám strach, že se synovi něco přihodí na nebezpečné horské expedici. Potud se jedná o důvodný, racionální strach, který bychom určitě za žádnou patologii neoznačili. Pokud parkem v klidu projdeme a náš syn se v pořádku vrátí, náš strach zase vymizí. S úzkostí je to jinak. Pro úzkost je mimo jiné typické, že je její předmět často iracionální a naše obavy se mohou zdát ostatním lidem hloupé. Máme úzkost z toho, že v nějakém ohledu selžeme, něco pokazíme, něco se nám stane, nakazíme se nějakou infekcí, znemožníme se ve společnosti, omdlíme na veřejnosti a podobně. Dokážeme pak ve své fantazii vytvářet i zcela nereálné katastrofické scénáře. Navíc je úzkost nejasná, difúzní emoce, jejíž intenzita klesá a stoupá, ale nikdy plně nezanikne. Mohlo by se tak zdát, že úzkostí trpí spíše iracionální nebo snad přímo hloupější lidé. Opak je však pravdou, ze studií vplývá, že úzkostnost koreluje s vyšším intelektem.

Úspěch jako pouhá náhoda

A co je to tzv. Impostor syndrom neboli Syndrom podvodníka? Jedná se o specifický druh úzkostné poruchy, kterým trpí zejména úspěšní lidé, u nichž by asi podobné psychické obtíže nikdo z okolí nepředpokládal. V současné době, která je zaměřená na výkon a úspěch, tímto typem úzkosti trpí čím dál tím větší procento populace. Za Syndromem podvodníka stojí častá forma bytostné úzkosti, která vychází z podvědomé nedůvěry sama k sobě a doprovází ji všudypřítomná obava z vlastního selhání. Vzhledem k tomu, že jsou úzkostní lidé často nadprůměrně inteligentní, kreativní a schopní, často se stane, že v pracovním životě dosáhnou velice úspěšné kariérní pozice. Tato objektivní skutečnost však vnitřní přesvědčení úzkostného člověka nevyvrátí.

Zatímco psychicky zdraví jedinci mají přirozenou tendenci přičítat vlastní úspěchy svým schopnostem a za své neúspěchy vinit vnější okolnosti, u úzkostných lidí je tomu naopak. Za jejich úspěch může pouze náhoda, štěstí, příznivý souběh okolností, svým vlastním schopnostem přičítají jen minimální podíl na svém úspěchu.

Svou úspěšnou pozici, projekt, dílo či vědecký titul tak vlastně z jejich úzkostného úhlu pohledu získali jen jakýmsi „podvodem“. Ve svém postavení lékaře, manažera či vědce se cítí jen jako herci, ne jako skuteční, kompetentní odborníci. Nemusíme dodávat, že je jejich sebekritický postoj zcela iracionální.

Pomáhá kognitivně-behaviorální terapie

V běžném životě pak osoby, trpící Syndromem podvodníka, sužuje všudypřítomná a nejasná obava z toho, že se na jejich „podvod“ přijde. Úzkostní lidé tohoto typu často nejsou schopni definovat, jak a kdo by byl vlastně schopen jejich nekompetentnost prokázat. Žijí však v neustálém napětí, nejsou schopni účinně relaxovat a jsou čím dál tím více psychicky vyčerpání. Často navíc trpí poruchami spánku a různými typy stresových poruch. Nejúčinnější pomocí je v těchto případech kognitivně-behaviorální terapie, která se soustřeďuje právě na odhalení a zpracování dysfunkčních myšlenkových i emočních rituálů.